Vzestup a pád Investiční a poštovní banky

31.1.2011 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Ukradená majorita, fiktivní privatizace a ostudná kapitulace práva s prémií navrch, dost ozdob na jednu špatně vedenou banku...

Úvod

Cílem této analýzy je ukázat vývoj v IPB od jejího vzniku po nucenou správu června roku 2000 a vlastně až do dneška. Je to velmi ambiciózní úkol, neboť plná historie IPB a jejího posmrtného života by vydal nejméně na románovou trilogii. Rádi bychom předložili fakta o IPB a také o její propojení na českou politiku, které bylo významné. Hlavní linka byla pochopitelně na ODS, i když jistému propojení se nevyhnula ani ČSSD. Již jen proto, že Milošem Zemanem dlouhodobě připravovaný místopředseda předsedy vlády pro hospodářskou politiku Jan Klacek se stal v březnu 1998 generálním ředitelem IPB. Členem ČSSD byl i předchozí generální ředitel IPB Jiří Tesař.

Zdálo se, že po uzavření tzv. opoziční smlouvy v létě roku 1998 má IPB před sebou světlou budoucnost, přesto v červnu roku 2000 skončila IPB v nucené správě. Česká národní banka podporovaná vládou Miloše Zemana byla donucena udělat dramatický krok, o kterém bylo jasné, že je spojen s mnoha riziky. Problém byl v tom, že již ČNB mnoho možností neměla, neboť mezinárodní auditorská společnost Ernst and Young musela nejpozději 30. června 2000 vydat audit IPB za rok 1999, který by konstatoval, že vlastní kapitál banky je hluboce záporný a ČNB by tudíž musela bance odebrat licenci.

To, že v červnu 2000 byla IPB ve velmi špatné situaci musel nakonec přiznat jak Václav Klaus (tehdy předseda sněmovny), tak i Kalouskova sněmovní vyšetřovací komise, která bojovala za zájmy vyvlastněných majitelů IPB. Co ovšem nikdy explicitně nepřiznali, je to, že pokud je někdo vlastníkem podniku, který má negativní vlastní jmění, nemá nárok na žádné odškodnění.

Předmětem sporu, který se táhne dodnes, je postup ČNB a vlády ČR během víkendu 16. - 19. června 2000, kdy byl dohodnut prodej podniku IPB, a to jediné bance, která jej byla ochotna ze dne na den převzít, ČSOB, a.s. Jak se dalo očekávat, uvedený prodej vyvolal řadu sporů, ve kterých hrála aktivní roli Nomura Int. London. Nešlo přitom ani tak o 46% akcií IPB, které vlastnila, ale o skupinu pivovarů České pivo (včetně plzeňského Prazdroje), kterou prodala Jihoafrické firmě SAB a zaplatila za ni bezcenný akciemi IPB. Uvedený obchod byl možný jen díky tajné dohodě s IPB, sepsané ještě předtím než Nomura podepsala smlouvu s úřednickou vládou Tošovského o koupi státního podílu v IPB. Tajná dohoda s vedením IPB, kterou se Nomura hned na začátku zbavila veškerého investorského rizika, Nomuře umožnila, aby mohla svými akciemi IPB ručit a případně zaplatit za akcie nejlepších českých pivovarů. Nebylo tam nic o tom, že tyto akcie nemůže k zaplacení Plzeňského Prazdroje použít, kdyby mezitím IPB i za účasti Nomury zkrachovala.

Plzeňský Prazdroj je také příčinou aktivity některých současných aktérů kauzy IPB (Miroslav Kalousek, Vlastimil Tlustý), kteří již počátkem devadesátých let, kdy působili v představenstvu Plzeňského Prazdroje, Nomuře aktivně pomáhali, jak se k tomuto zdánlivě neprodejnému „rodinnému stříbru“ dostat. Vlastimil Tlustý byl podle všeho po určitou dobu placen jako konzultant Nomury, a později – to už jako ministr financí v první Topolánkově vládě - prosadil dohodu o narovnání s Nomurou. Dohodu na úkor českého státu a se všemi znaky vlastizrady.

Svůj vliv na další běh událostí mělo i to, že na začátku roku 1993 dostala Nomura příležitost, jak se zavděčit Václavu Klausovi a jeho ODS. Po roztržení Československa zůstala Česká republika prakticky bez devizových rezerv a na jaře 1993 byla Nomura jedinou mezinárodní investiční bankou, která byla ochotna vést emisi českých státních dluhopisů na eurodolarovém trhu v Londýně. Potom pomohla, aby se v létě prodala další zhruba stejně velká emise na trhu „samurajů“ v Tokiu. Taková pomoc v nouzi nejvyšší se nezapomíná.

Management IPB, především místopředseda představenstva Investiční banky Jiří Tesař, který byl zároveň členem předsednictva ČSSD, se zasloužil ještě předtím. Při prvním náznaku sporu o vlastnictví Lidového domu Tesař zablokoval veškeré příjmy z pronájmu tohoto nemovitého majetku, které šly na účet ČSSD v Investiční bance. Stalo se to na jaře 1992, na začátku volební kampaně před sněmovními volbami. Prý z opatrnosti, aby pak nebyl problém s vracením peněz. V rozhodujícím okamžiku se tak ČSSD ocitla bez volebních fondů. Na konci roku 1992 už byl Tesař předsedou představenstva.

A nyní k historii IPB podrobněji.

1. Vznik IPB

Předchůdce IPB byla založena v roce 1991 z části aktiv bývalé SBČS jako Investiční banka (IB). Banka byla privatizována nejprve v kupónové privatizaci, český stát si ponechal majoritní podíl a mohl kontrolovat vývoj v bance. IPB vznikla až sloučením Investiční banky a Poštovní banky na konci roku 1993. Krátce předtím se odehrála událost, která byla pro další vývoj banky osudná. Poštovní banka potřebovala navýšit základní jmění, aby vyhověla zvýšenému požadavku zákona. Vlastníkem byla státní Česká pošta, ale té Ministerstvo hospodářství, které to mělo v kompetenci, vložit kapitál neumožnilo. Tím se otevřelo okénko příležitosti pro Investiční banku. Také tam však stát v rozhodujícím okamžiku aktivně nejednal zcela shodným způsobem. Investiční banka v souvislosti s akvizicí Poštovní banky rozhodla o navyšování základního jmění, ale Fond národního majetku se tohoto navyšování nezúčastnil a stát tím ztratil majoritní postavení v bance. Je otázka, jestli to nazvat chybou, nebo naopak aktivní spoluprací na tom, aby se banka dostala do rukou managementu. V každém případě uvedené selhání FNM dodnes nebylo vyšetřeno a nikdo za něj nebyl potrestán. Výsledkem této „aktivní pasivity“ bylo, že za vlády Václava Klause došlo k prvnímu kroku směrem k divoké privatizaci IPB a znehodnocení státního podílu v této bance a také ztrátě státní kontroly v této bance.

Selhání č. 1 – Ztráta státní kontroly na IPB (ukradení státní majority) za vlády Václav Klause koncem roku 1993

2. Budování impéria

Start IPB nemohl být snadný, když si uvědomíme, že původně vznikla vydělením části nepříliš kvalitního portfolia bývalé státní monobanky (SBČS). IPB si byla vědoma slabin, které ji byly dány do vínku. Aby je překonala, začala masívní úvěrovou expanzi. Soustředila se na rychlý růst a neohlížela se příliš na požadavky řádného řízení rizik. Pustila se do budování průmyslového impéria, na které neměla. Problémy chybějícího kapitálu neřešila problémy, ztráty se pokoušela co nejdéle skrývat a hrnout před sebou. Doufala, že časem se tyto ztráty postupně zmenší a budou uhrazeny z budoucích zisků.

Velmi úspěšně se IPB dařilo budovat maloobchodní síť a získávat drobné střadatele po přeměně Poštovní banky na Poštovní spořitelnu. Vedle České spořitelny se tak stala z IPB druhá retailová banka s přístupem k českým domácnostem, která obsluhovala více jak 3 milióny spořících účtů. Získávání primárních vkladů od českého obyvatelstva umožnilo IPB obrovskou expanzi do obrovského konglomerátu, jehož součástí byly (nejenom):

  • PIAS (První investiční společnost, a.s.)
  • IPB pojišťovna
  • ČMSS (Českomoravská stavební spořitelna)
  • ČMHB (Českomoravská hypotéční banka)

Ale to byly jen podniky v rámci finanční sektoru, které IPB kontrolovala napřímo (i když technicky vzato IPB Pojišťovna a PIAS nebyly v majetku IPB, ale v držení subjektů blízkých managementu). Vedle toho přímo či nepřímo ovlivňovala zhruba třetinu českého průmyslu. Vliv probíhal nejrůznějším způsobem od přímého vlastní investičními privatizačními fondy (IPF), které vytvořila sama IPB, přes klasické úvěry, až po nastrčené „přátelské firmy“, které za peníze IPB vlastnily mnohé české průmyslové podniky. Vrcholem jejího politického vlivu byly pak dvě soukromé televize. První byla Prima, která podle všeho byla IPB nejenom financována, ale také skrytě vlastně skrze neprůhlednou skupinu firem. Vliv na Novu, pak vycházel z podpory Vladimíra Železného, kterému pomohla zcizit tuto televizi původnímu investoru, firmě CME bývalého amerického diplomata Laudera. Dalším významným aktivem IPB byly její politické vazby na ODS, ale i jiné politické strany. Hlavní spojkou na KDU ČSL byl již v té době nikoliv náhodou Miroslav Kalousek…

3. Nástup Nomury

V počátku selhání IPB tedy nejspíš byla především chybná koncepce vybudování průmyslového impéria bez kapitálu.

Problém je v tom, že při takové ambici vzniká neřešitelný konflikt zájmů:

  1. vítězí-li motivace věřitele, pak IPB je pijavicí, která vysává vlastněné podniky, protože ty nemohou jednoduše odmítnout půjčku od majitele
  2. vítězí-li motivace vlastníka, pak se z IPB stává dojná kráva, která prodělává na úkor vlastněných podniků

Touto strategií se dostala IPB do velkých problémů a pod tlakem ČNB a jeho bankovního dohledu je musela začít postupně řešit. V té době už byla IPB v situaci, kdy měla většinu akcií privatizovanou. „Jediným problémem“ bylo, že vlastníky byla neprůhledná změť firem, které byly většinou úvěrovány IPB a zároveň byly i minoritními vlastníky IPB. Tomuto vlastnictví, kdy není jasné, co je matka a co je dcera, se říká drsně, ale věcně „incestní“. Výraz naznačuje, že v civilizované společnosti se něco takového dělat nemá.

Tady však musíme rozlišit skořápku a obsah. Faktickými vlastníky velkého podílu na majetku IPB byla podle všeho skupina klíčových manažerů. Přesné složení je dodnes neznámé, ale s jistotou lze říci, že její členy byli Libor Procházka, o němž se tehdy vyjadřovali vedoucí představitelé ODS, že je „inventářem její hlavní kanceláře“ a Jiří Tesař. Počet členů skupiny byl pravděpodobně větší.

Pod tlakem ČNB pak tato kontrolní skupina vymyslela úhybný manévr, jak banku zachránit. Dohodla se s pobočkou japonské banky Nomura, firmou Nomura International London o kapitálovém vstupu do IPB. Nomura koupila státní minoritní podíl v IPB od Fondu národního majetku ve výši 36% za 3 miliardy Kč a poskytla IPB podřízený úvěr za 6 mld. Jak už jsme však zmínili v úvodu, Nomura se pojistila proti riziku banky přeplněné „toxickými aktivy“ tajnou smlouvou s vedením IPB, která jí umožnila (jak se později ukázalo – prakticky zadarmo) získat skupinu českých pivovarů zvanou České pivo, a to včetně Prazdroje. To byl hlavní cíl Nomury v učiněné akvizici. Současně Nomura na poslední chvíli a neveřejně dosáhla toho, že byla ve smlouvě s vládou definována, nikoliv jako strategický, ale portfoliový investor. Tedy investor, který se živí tím, že levně kupuje a draze prodává.

Obě strany tak dosáhly svého. Manažeři IPB mohli předstírat, že mají silného zahraničního investora banku Nomura, který spolu s akciemi získanými na volném trhu dosáhl podílu 46% IPB. Nomuře uvedený prodej minoritního podílu IPB schválila jak Klausova vláda (na zasedání vlády dne 23.7.1997 - záměr), tak navazující Tošovského vláda, která přijala finální rozhodnutí dne 4.3.1998. Moc velký výběr neměla, Nomura už předtím skrytě získala část akcií na volném trhu a Tošovského vláda byla informována, že management IPB, spolu s Nomurou banku ovládá. Smlouvou s vládou Nomura dostala 36,29 % akcií IPB a zaplatila za ně 3 miliardy Kč. Její akcionářský podíl tak vrostl na 46,6 %. A protože finanční situace banky byla neudržitelná, Nomura navýšila základní jmění o 4 miliardy Kč a vydala podřízené dluhopisy ve stejné výši, což mělo IPB stabilizovat.

4. Operace Leo

Pro Nomuru to byla ve skutečnosti Operace Leo. Jako „Operace Leo“ označovala Nomura a jiné s ní spjaté subjekty označovaly ve své interní komunikaci plán vstupu do IPB za účelem konsolidace a vyvedení vybraných aktiv, zejména majetkových práv k Plzeňskému prazdroji a dalším českým pivovarům („České pivo“). Součástí Operace Leo byly i kroky, které měly uměle prodloužit život krachující banky IPB, a to zastřením pravého stavu věci – tj. zejména bonity aktiv a výše kapitálu a kapitálové přiměřenosti – před regulátorem, tj. ČNB.

K tomu účelu byla provedena celá řada kroků, zejména vyvádění bonitních i nebonitních aktiv do různých SPV tedy účelových firem (tak zvaných „special purpose vehicle - SPV) účelem s domicily v daňových rájích, mimo jurisdikci EU, nebo přímo zkreslování účetnictví.
Operace Leo byla mimořádně výnosná. Nomura koupila od FNM akcie IPB za 3 mld. Kč a navýšila základní jmění banky o 4,1 mld. Kč. Celkem tedy do IPB investovala v rámci Operace Leo 7,1 mld. Kč. Výnos operace byl minimálně 27,4 mld. Kč (24 mld. z operace České pivo a k tomu ještě 3,4 mld. kompenzace od České republiky na základě Smlouvy o narovnání a vypořádání závazků mezi společnostmi skupiny Nomura a Českou republikou z listopadu 2006. Zisk Nomury z Operace Leo tak činil minimálně 20,3 mld. Kč.

Josef Tošovský, který v době prodeje IPB vedl úřednickou vládu, se ocitl v obrovském konfliktu zájmů. Předtím byl guvernérem ČNB, a tak moc dobře věděl, v jak špatném stavu IPB je. Zároveň měl od tehdejšího presidenta Václava Havla slíbeno, že - až ve funkci premiéra skončí - může se jako guvernér do ČNB vrátit. Tošovský věděl, že jako guvernér ČNB by pak musel nad IPB vyhlásit nucenou správu nebo jí odebrat bankovní licenci, a tak se rozhodl svůj problém vyřešit už ve vládě. To však byla chyba, problém jen odsunul v čase. Kdyby byla nucená správa IPB vyhlášena již v roce 1998, byly by náklady na sanaci daleko nižší, nemluvě o tom, že by neexistovalo riziko mezinárodních arbitráží. K selhání zároveň došlo i u auditora, který situaci v IPB před privatizací vykázal lepší, než ve skutečnosti byla.

Selhání č. 2 – dokončení privatizace IPB v roce 1998 namísto nucené správy za vlády Josefa Tošovského

5. Od krize ke krizi

Úspěšná fiktivní privatizace IPB dala bance křídla. Prohlásila se za první velkou českou banku, která byla plně privatizována, navíc s podporou významného zahraničního investora, japonské banky Nomura. „Lev ve světě financí“ se stal hitem doby a české obyvatelstvo začalo do IPB pilně nosit úspory. V roce 1998 se zvýšily primární vklady do IPB o 41 mld. a v roce 1999 o 36 mld. Kč, což významně zvětšilo rozsah problému. IPB lákala střadatele vysokými úroky a to ji zase nutilo poskytovat rizikovější úvěry, než to dělaly jiné banky. Kruh se uzavíral.

Objektivně je však třeba říci, že IPB se chovala stejně jako některé americké, britské či francouzské finanční instituce, které také chtěly být příliš velké na to, aby mohly padnout. Ve stejné době, kdy čeští střadatelé pilně nosili své peníze do IPB, banka pokračovala v nezodpovědné úvěrové politice, kvalita poskytovaných úvěrů klesala a současně rostl objem úvěrů kvalifikovaných, tedy těch, u kterých se nedá moc počítat se splácením.

V létě roku 1998 vznikla menšinová vláda Miloše Zemana na principu opoziční smlouvy s ODS a banka se cítila na koni. Hlavní politická linka byla pochopitelně na ODS, ale IPB začala pilně budovat i propojení na ČSSD. Banka předvídavě získala již v únoru 1998 člověka z okruhu lidí blízkých Miloši Zemanovi. Jan Klacek, který byl Zemanem dlouhodobě připravován do pozice místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku, se stal v březnu 1998 generálním ředitelem IPB. Je pozoruhodné, že tento vynikající ekonom souhlasil s touto nedůstojnou rolí, přestože pánové Procházka a Tesař, kteří museli své původní funkce pod tlakem ČNB opustit, fakticky vládli v IPB i nadále. Spojení na ČSSD konec konců představoval i sám Tesař, který byl členem strany již jako ředitel IPB Real.

Reální majitelé IPB byli tedy v politicky velmi komfortním postavení a předpokládali, že Zemanova vláda provede masivní oddlužení českého průmyslu a vyřeší tak i většinu problémů jejich bankovně-průmyslového impéria. Jenomže situace se začala vyvíjet ne zcela podle jejich představ. Zemanova vláda byla nucena zahájit privatizaci České spořitelny (přestože původně Zeman nechtěl privatizovat vůbec žádnou banku) a řešit obrovské problémy Komeční banky, jejichž vrcholem bylo ukradení 10 miliard Kč na „vývozní akreditivy“ Baracka Alona. Zemanova vláda byla nucena postupně řešit kritickou situaci v celém bankovním sektoru a nápady na velkorysé oddlužení český podniků vzaly za své.

Ještě větším problémem pro banku byly vnitřní rozpory mezi českými majiteli banky a Nomurou. Nomura získala České pivo, o které stála, a chtěla z celého projektu vycouvat, neboť účast na krachující bance ohrožovala její reputační kapitál. Libor Procházka a Jiří Tesař bojovali o udržení svého bankovně-průmyslového impéria. Tesař ke konci již méně, neboť byl nemocný a unavený a dobu akutní krize kolem IPB strávil řešením problémů První Česko-ruské banky v Moskvě, relativně nevýznamné dceřiné společnosti IPB.

Poslední drama v historii IPB začalo počátkem roku 2000. Uvnitř banky narůstaly potíže. Aby předešla nutnosti tvorby obrovských opravných položek, prováděla operace, které měly snížit její úvěrové riziko. Jednalo se o nestandardní operace, které snížily formálně vykazovaný objem klasifikovaných úvěrů v bance, ale nikoliv riziko samotné. Příkladem budiž odprodej nedobytných pohledávek společnosti NIPB, a. s., která byla ovšem plně vlastněna IPB samotnou. Krátkodobá opatření z přelomu let 1998 a 1999 však skutečně zajistila, že banka nemusela tvořit opravné položky.

Na horšící se situaci v bance ukázal již audit za rok 1998, který upozorňuje vedle nestandardních úvěrových operací i na nedostatky v oceňování cenných papírů. Jen v tomto ocenění se odhadoval rozdíl 64 mld. Kč. Českou národní banku to přimělo v roce 1999 k sérii informačních návštěv v bance, která vyvrcholila komplexní kontrolou ve 2. pololetí. Z této kontroly také vyplynula potřeba navýšení základního jmění. K tomu však nikdy nedošlo, přestože je valná hromadou 16.11.1999 schválila. Pak však bylo toto rozhodnutí zablokováno žalobou minoritního akcionáře.

V únoru 2000 Česká národní banka předala IPB protokol o zjištěných nedostatcích. Banka se proti zjištěním odvolala a podala námitky proti jednotlivým bodům. IPB v odvolání uvedla, že provádí kroky ke snížení úvěrového rizika a navýšení základního jmění banky o 13,4 mld. Kč. Celé odvolání obsahovalo 270 stran textu a 9700 stran příloh. Vzhledem k rozsáhlosti dokumentu, a především pak ze strachu, aby nucená správa IPB nedopadla stejně špatně jako nucená správa Agrobanky (a také proto, že se ji do akce nechtělo), ČNB - čekala na závěr auditora firmy Ernst and Young. Ten musel být vydán nejpozději do 30. června 2000. Tak bylo tedy stanoveno datum, kdy už nebude možné zastírat katastrofický stav IPB.

6. Čas se krátí

Už v únoru 2000 proto guvernér Tošovský informoval také předsedu vlády Zemana o velmi špatném stavu IPB a požádal vládu o spolupráci. Jednáním za obě instituce byli pověření člen bankovní rady ČNB Luděk Niedermayer a 1. náměstek ministra financí Jan Mládek. Důvodem bylo to, že pánové z Nomury před tím chodili na ČNB a MF s rozdílnými návrhy a snažili se vrazit mezi obě instituce klín.

Úkolem společného týmu ČNB a MF bylo nalezení kooperativního řešení, tedy řešení ve spolupráci mezi českým státem a Nomurou. Byla projednána řada variant od finanční pomoci IPB, kterou by společně poskytly Nomura a český stát, až po variantu, že Nomura odprodá českému státu svůj podíl za 1 Kč. Tento návrh byl Nomuře předložen v dobré víře, že může být i v jejím zájmu. Podíl na bankrotu IPB ohrožoval reputační kapitál Nomury, který je tím nejcennějším, co každá banka má.

Problém byl v tom, že Nomura v té době tajila jak státu, tak ČNB, že její investice do IPB- přestože už bezcenná - může být stále použita k uhrazení pohledávky za Nomurou ve věci České pivo. Pokud by tedy státu prodala svůj podíl na akciích IPB za 1 Kč, musela by zaplatit za České pivo nových 9 miliard Kč. Toto blufování Nomury bylo hlavním důvodem, proč jednání nevedla k žádoucímu výsledku.

Jaké možnosti měla ČNB při řešení problému IPB:

  1. Přimět akcionáře k navýšení kapitálu banky
  2. Kooperativní řešení spolupráce mezi majiteli a státem
  3. Odejmout IPB licenci a poslat tak banku do konkursu
  4. Nucená správa

Pokus přimět akcionáře banky (především Nomuru) k navýšení kapitálu banky byl učiněn v březnu 2000, ale brzy bylo zjištěno, že tudy cesty nepovede. Stát se přesto vytrvale pokoušel po celé období od března 2000 do vyhlášení nucené správy v červnu 2000 o nalezení kooperativního řešení společně s Nomurou. Představa byla taková, že najdou strategického investora, který bude mít zájem investovat do IPB a bude mít následující parametry:

  1. Bude to komerční banka, tedy nikoliv banka investiční jako Nomura, která funguje na principu koupím, prodám
  2. Tato komerční banka bude mít rating lepší než Česká republika
  3. Tato komerční banka bude ochotna koupit si na své jméno více než 51% akcií IPB a dá tedy do hry svůj reputační kapitál.

7. Hledání zachránce

Jednání s potenciálními investory probíhala od počátku roku 2000. Probíhala tajně, a v podstatě ani jinak probíhat nemohla, protože jednání o vstupu do banky, která je dosud soukromá, by mohlo vyvolat run a tím i pád banky. Z tohoto důvodu je zneužívání tzv. Pařížské schůzky, kdy ministr financí Mertlík spolu s guvernérem Tošovským v Paříži jednali s přestaviteli KBC, pouze politicky účelové.

Vedle toho proběhla řada jednání s několika dalšími investory. Především se jednalo s německou Alianz, která měla velký zájem o IPB pojišťovnu. Bohužel pouze o ni. Do samotné IPB byla ochotna vstoupit tak maximálně nákupem 7% akcií. Když Alianz zjistila, že takto jednoduše to nepůjde, pokusila se přimět bavorskou Hypoverreinsbank, aby ona vstoupila do IPB, zatímco Alianz by si koupila IPB pojišťovnu. I to skončilo neslavně. První delegace Hypoverreinsbank, která přijela na úvodní jednání s vedením IPB, které bylo v podstatě pouze seznamovací, byla velmi udivena, když po odchodu z budovy banky na ni čekaly dvě televize (Nova a Prima) a jejich reportéři kladly otázky způsobem, jako by vstup této bavorské banky do IPB byl otázkou týdnů, když ne dnů. Po této „zkušenosti“ Hypo rychle ztratila zájem o vstup do IPB.

Nicméně zájem Alianz o IPB pojišťovnu byl poměrně velký, a tak přiměla jinou spřízněnou banku, italské Unicredito, aby se zajímala o IPB. Unicredito to dělalo bez velkého nadšení. V době vyhlášení nucené správy mělo k dispozici tím lidí, který dělal akvizici banky ve dvou slovanských zemích Slovinsku a Polsku, ale ukázalo se, že jazyková blízkost moc nepomůže tam, kde jsou zásadní odlišnosti ve struktuře a fungování bankovního sektoru. Nejslabším místem této skupiny bylo to, že v době vyhlášení nucené správy v ČR nevlastnila subjekt s bankovní licencí. Jinými slovy, vedle ČSOB, která nakonec IPB získala, byl v České republice pouze jeden další subjekt, který měl zájem o IPB a mohl by se o ni během víkendu 16.-19. června 2000 ucházet, ale ten neměl bankovní licenci, aby mohl v pondělí 19. června 2000 otevřít banku pod svým jménem.

Bylo také možné, aby ČNB odebrala IPB licenci a ta následně spadla do konkursu. To by ovšem vedlo k následným katastrofickým dějům:

  1. Z Fondu pojištění vkladů by muselo být miliónům střadatelů vyplaceno asi 140 miliard korun.
  2. Ohroženy by byly i relativně zdravé části impéria IPB, jako byly Českomoravská stavební spořitelna, Českomoravská hypotéční banka, Českomoravský penzijní fond, IPB Pojišťovna, RM-Systém, a to mohlo vyústit až do kolapsu celého finančního sektoru a měny.
  3. Ohrožena byla města, obce a řada příspěvkových a rozpočtových organizací, které nebyly pojištěné proti úpadku banky. Jejich propadlé účty by bylo nutné alespoň částečně sanovat ze státního rozpočtu.
  4. Ohroženy byly výplaty důchodů a převodů peněz na VZP. Sice by byly zřejmě nakonec pokryty z pojištění, ale mohl nastat několikaměsíční chaos v této citlivé oblasti.
  5. Vzhledem k tomu, že IPB byla též průmyslovým impériem, bylo ohroženo financování až třetiny českého průmyslu.

Případný kolaps IPB by vedl k poklesu českého HDP o 2 – 4 procenta (optimistický scénář)

8. Nucená správa

Nakonec byla ČNB nucena vyhlásit nucenou správu na IPB. Stalo se to 16. června 2000. Předcházel tomu run na banku v týdnu od 12. června 2000, kdy klienti masově vybírali úspory. Denní poklesy vkladů byly děsivé. V pondělí 12. června si lidé vybrali 4,5 miliardy korun, v úterý 13. června už to bylo skoro 6 miliard a ve středu 14. června dokonce 6,5 miliardy korun. V době uvalení nucené správy tak IPB měla minimální hotovost a nejpozději 19. června by bývala musela zavřít pobočky (čímž také její představitelé hrozili, konkrétně Randall Dillard dne 15. června 2000).

Řešení, které bylo na konec zvoleno, byla nucená správa, která má z hlediska zásadního zlepšení fungování banky jednu obrovskou nevýhodu: nepřináší majetkovou změnu. Jde pouze o kontrolu řízení, která je navíc v případě takového kolosu, jakým byla IPB, obtížně proveditelná.

Nucený správce má tři možnosti jak dostat strategického investora do podniku:

  1. prodej podniku
  2. prodej části podniku
  3. navýšení základního jmění a prodej takto získaných akcií

Prodej části podniku se neosvědčil u Agrobanky, kde neustálé napadání soudními žalobami proces velmi prodražilo. Ze stejného důvodu bylo nereálné navýšení základního jmění, také to by bylo napadeno žalobami a nikam by nepostoupilo. Během červnového víkendu měla ČNB k dispozici tedy pouze jednu variantu - nucenou správu s následným prodejem podniku. Tu také s podporou vlády ČR realizovala.

9. Prodej podniku a záruky

Tři dny po uvalení nucené správy na IPB, 19. června 2000 nucený správce IPB Petr Staněk, jmenovaný ČNB, uzavřel s ČSOB Smlouvu o prodeji podniku IPB. Na jejím základě byl převeden podnik IPB, tj. zejména aktiva, pasiva a tzv. franšíza společnosti ČSOB. Cena za tento převod byla ve smlouvě stanovena takto:

znalecké ocenění podniku (čistá hodnota aktiv) plus (hodnota tzv. franšízy).

Dále bylo ustanoveno, že bude-li takto vypočtená cena záporná, stanoví se ve výši 1 Kč.

Znalec dohodnutý mezi nuceným správcem IPB a ČSOB (tzv. „třetí znalec“), společnost JP Morgan, ocenil hodnotu podniku (čistou hodnotu aktiv) IPB záporně, a to na -67,8 mld. Kč. Na základě shora uvedeného principu stanovení smluvní ceny proto ČSOB zaplatila IPB za převod podniku IPB 1 Kč plus náklady nuceného správce a některé další položky, celkem 870 milionů korun.

Vláda České republiky uzavřela s ČSOB smlouvu nazvanou Smlouva a státní záruka. Prostřednictvím této smlouvy vystavila České republika společnosti ČSOB státní záruku za celou aktivní stranu bilance podniku IPB, což představovalo 180 mld. Kč (ČSOB totiž převzala celou pasivní stranu bilance IPB). Tím umožnila ČSOB, aby nebonitní aktiva podniku ČSOB nemusela oprávkovat.

Smlouva a státní záruka dále obsahovala dvě proti sobě jdoucí opce, tzv. put opci ČSOB a tzv. call opci Konsolidační banky. Put opce ČSOB znamenala, že ČSOB mohla jakékoli aktivum podniku IPB převést do státní Konsolidační banky (KoB), a to za nominální hodnotu tohoto aktiva. Tím bylo dosaženo toho, že nebonitní aktivum přešlo z ČSOB na KoB a všechny náklady vypořádání daného aktiva nadále nesla KoB (tedy de facto vláda, resp. Česká republika). V praxi šlo zejména o ztrátu z nesplácených úvěrů.

Call opce Konsolidační banky znamenala, že Konsolidační banka může převést jakékoli aktivum podniku IPB podle svého uvážení do své bilance, a to opět za jeho nominální hodnotu. KoB tohoto práva využila pro převod aktiv podniků zařazených do Revitalizačního programu. Šlo o úvěry vybraným významným průmyslovým podnikům, které chtěla vláda prostřednictvím Konsolidační banky a Revitalizační agentury revitalizovat vzhledem k jejich významu z hlediska zaměstnanosti a taky ve prospěch konkurenceschopnosti českého průmyslu a exportu.

ČSOB zaplatila za záruky státu 2 miliardy korun. Z původní společnosti se stala prázdná skořápka, která právně existuje dodnes pod názvem IP Exit, a.s. (od roku 2004 v konkurzu). Celková hrubá investice ČSOB vyčíslená Evropskou komisí do IPB byla ve výši 18,5 mld. Kč. ČSOB si musela koupit IT IPB, které bylo vyvedeno mimo banku za 3,2 mld. Kč, dále pak investovala do akvizice majetkových podílů v dcerách IPB, které byly vyvedeny mimo banku, ač měly být součástí majetku IPB. Po odečtení vlastního kapitálu 5 mld. Kč, který ČSOB zůstal, čistá investice ČSOB do tzv. frančízy IPB byla 13,5 mld. Kč a tato investice byla pozitivního hodnotou pro stát, neboť udržela finanční systém v chodu a stát nemusel tyto peníze sám investovat.

Nucená správa na IPB měla dramatické politické konsekvence. Václav Klaus jako předseda opozičně smluvní ODS byl v době nucené správy ve Spojených státech a jeho pobočníci v ODS hrozili rozpadem opoziční smlouvy. To se nestalo, neboť v té době silná čtyřkoalice byla též nakažena virem IPB (Kalousek) a rozhodně netoužila podpořit ČSSD v této otázce.

Opoziční smlouva se udržela i po návratu Václav Klause z USA, ale začal erodovat rozhodný Zemanův postoj vůči IPB. K tomu se přidaly potíže v průmyslu, neboť IPB měla vliv na jeho třetinu a ministr Grégr, který se stal bojovníkem za záchranu českého průmyslu, začal bohužel bojovat také za záchranu polozločineckých skupin, které řadu odvětví s financováním IPB kontrolovaly. Tak se například Tomáš Pitr udržel jako vlastník Setuzy. A bohužel nejen on.

Ještě více narůstala snaha o politický revanš všech, kdo byli na impérium IPB napojeni. Tento revanš za ukončení činnosti IPB v červnu 2000 vlastně trvá až dodnes (a to máme leden 2011!). Historie je falšována. Prodává se historka, že úplně zdravá banka byla účelově zbankrotována a byly poškozeny veřejné finance.

10. Arbitráže

Tomuto hnutí napomáhala snaha Nomury zakrýt stopy za svými černými operacemi v České republice (Operace Leo), jejichž cílem bylo získat velmi levně České pivo. To se Nomuře také povedlo. Stopy této operace se však zakrýt nepovedlo, jako se to povedlo v podobné situaci na Slovensku a v Lotyšsku nebo v mnoha jiných zemích. Informační prostupnost mezi ČR a Spojeným královstvím je velká, proto museli jít do arbitráže a dožadovat se kompenzace za svoji „ztracenou investici v ČR“. Ta sice vůbec nebyla ztracená neboť za ní Nomura dostala České pivo, ale Nomura to úspěšně tvrdila.

V tzv. Londýnské arbitráži se Nomuře podařilo v roce 2006 vyhrát první kolo, když arbitrážní tribunál stanovil, že Česká republika je vina za ztracenou investici v Nomury . Nejde o postup státu vůči IPB jako takové, ale o srovnání postupu státu vůči KB a České spořitelně na straně jedné a IPB na straně druhé. Arbitrážní soud odmítl všechny stížnosti Nomury, kromě jediné. Usoudil, že všechny banky měly nárok na stejnou státní pomoc bez ohledu na to, zda jsou soukromé či státní, a odmítl v té době běžnou argumentaci, že privatizace je dělána právě proto, aby stát už nemusel na bankovní sektor doplácet. Nicméně arbitrážní soud neurčil, kolik má ČR Nomuře platit. Ten poplatek by byl nenulový, ale s velkou pravděpodobností symbolický.

V době ovšem vstupuje do hry člověk s úzkým napojením na Nomuru – Vlastimil Tlustý. Předtím pomáhal Nomuře získat Prazdroj již v roce 1992 a teď dohodl s Nomurou „slavné vyrovnání“, které za 3,4 miliardy korun z kapes českých daňových poplatníků zajistí, že Nomura nebude mít další nároky vůči českému státu. Jeho chování bylo a je na hranici či za hranou vlastizrady. Nejenže chodil na televizní debaty (jaro 2006) s originálními materiály z arbitráže, které prokazatelně neměl od českého ministerstva financí, ale od protistrany, ale zrušil jinou arbitráž u jiného arbitrážního soudu, která žádala po Nomuře 111 mld. Kč. Tím významně oslabil vyjednávající pozici českého státu. Sháněl také beztrestnost pro manažery Nomury, kteří byly podezřelí z ukradení Českého piva a hrozily jim tresty odnětí svobody. Interpretace událostí kolem IPB, kterou nakonec podepsala vláda Mirka Topolánka, se blíží goebbelsovské lži. Je zjevné, že stát (respektive tato první Topolánkova vláda) plně převzal argumentaci Nomury a postavil se zcela a bezvýhradně na její stranu.

K otázce zajištění beztrestnosti: vláda souhlasila s žádostí prezidentovi republiky o udělení milostí a tuto žádost má prezidentovi zaslat ministr financí. Ve „Smlouvě o narovnání“ je to uvedeno v čl. 17 a dále v příloze 5 a 6. Jedná se tedy o trestní kauzy (uvedené v příloze 5): České pivo, Podřízené dluhopisy, NIPB, konkurz na společnost IP Banka, vyšetřovaní podnikatelské činnosti Quartermaine Capital s.r.o. a vyšetřování zkreslování účetnictví představenstvem IPB.

Česká republika se také zavázala, že v uvedených trestních řízeních zašle orgánům činným v trestním řízení do spisu dopis ve formě uvedené v příloze 6. Tento dopis orgánům činným v trestním řízení i soudcům bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý jak známo opravdu napsal a poslal. V dopise se uvádí, že ČR v souvislosti s narovnáním sděluje, že nemá žádné nároky ve vztahu k transakcím, které jsou předmětem trestního řízení, a že jakákoli újma, která mohla vzejít z těchto transakcí, může být jen újmou ČR a ČR se necítí být těmito transakcemi poškozena. ČR podle Tlustého neuplatňuje práva poškozeného v trestních řízeních, nevznáší nároky na náhradu škody a netrvá na prověření žádných podání v trestním řízení.

11. „Tlustá beztrestnost“

V nyní zveřejněném materiálu se též dočteme, že ČR nepodá žádné další trestní oznámení ani doplňující podání ke stávajícím trestním oznámením. ČR se zavazuje, že nepodá orgánům činným v trestním řízení v uvedených kauzách žádné další důkazní materiály ani žádnou analýzu.

Tento slib odporuje právnímu řádu. Každý občan, tedy i představitel vlády je povinen informovat orgány činné v trestním řízení o trestných činech, kterých je svědkem, a každý občan – pokud je předvolán – musí vypovídat jako svědek podle pravdy.

V důvodové zprávě předložené ministerstvem financí do vlády je k tomu ještě uvedeno, že stát (míněno v letech 2002 až 2006) přímo zasahoval do trestních řízení a působil na tyto orgány, aby byla zahájena trestní stíhání. Proto je podle ministerstva financí velmi vhodné, aby ČR v rámci narovnání vyšla vstříc žádosti Nomury, aby bylo trestní stíhání zaměstnanců Nomury zastaveno.

Ministerstvo financí uvádí, že dosavadní vyšetřování bylo bezvýsledné. To je ovšem nesmysl, protože například v kauze České pivo existuje velké množství důkazů. Ministerstvo financí se odvolává na konstatování právní nezávadnosti jednání v rozhodčích nálezech (což neodpovídá pravdě, protože např. závěr londýnské arbitráže z roku 2006 uvádí podrobnosti ohledně operace České pivo, z nichž vyplývá, že Nomura zatajila orgánům státu, že její vstup do IPB je spojen se ziskem Plzeňského Prazdroje). Londýnská arbitráž v závěrech nehodnotila hospodaření IPB, ale privatizaci bank ze stran ČR, a to, zda ČR dodržela stejný přístup ke všem bankám.

V důvodové zprávě ministerstva financí se také nepravdivě uvádí, že je v trestních stíháních bez ohledu na námitky ze setrvačnosti pokračováno, aniž by bylo prováděno nějaké dokazování. K těmto tvrzením lze uvést, že je naprosto manipulováno s fakty: opak je pravdou, neboť trestní stíhání představitelů Nomury byla podložena důkazy, ale na základě tlaku na orgány činné v trestním řízení (zejména České pivo – výměna státní zástupkyně, která nechtěla věc zastavit, za jiného státního zástupce, odchod policistů od protikorupční služby) byl případ České pivo zastaven, aniž by byly provedeny naplánované důkazy, včetně výslechu klíčového svědka v Kanadě.

Jde zjevně o nerovný přístup k výkonu spravedlnosti, neboť trestní stíhání, na němž nemá stát zájem, je zastaveno, zatímco v jiných věcech týkajících se normálních občanů, musí být dán průchod spravedlnosti. Odporuje to principům trestního řádu, principům zákonnosti i principům právního státu. Stát deklaruje, že má-li na něčem zájem, jeho představitelé nebudou orgánům činným v trestním řízení ani ohlašovat trestnou činnost, ani poskytovat součinnost (důkazy), ačkoli je jinak každý povinen na výzvu orgánů činných v trestním řízení vypovídat i poskytnout věci důležité pro trestní řízení.

12. Topolánkova státní záruka bez souhlasu parlamentu

Z ekonomického hlediska je nejdůležitější státní garance, že pokud Nomura bude náhodou odsouzena českými soudy k vrácení peněz za České pivo ve výši 22 miliard Kč, tak jí česká vláda tyto peníze vrátí. Topolánkova vláda se tak dopustila dvou flagrantních porušení zákona ve svém tajném rozhodnutí z podzimu roku 2006:

  1. Místo toho, aby plnila svoji občanskou povinnost a přispěla k efektivními fungování orgánů činných v trestním řízení a poskytla jim plnou nápomoc, udělala vše proto, aby neproběhl řádný soud s manažery Nomury.
  2. Poskytla státní záruku Nomuře ve výši 22 miliard Kč a udělala to bez souhlasu parlamentu, bez zvláštního zákona, což je v ČR jediná legální cesta k poskytnutí státní záruky.

Tato smlouva byla po více jak čtyři roky skryta a na světlo boží se dostala až v lednu 2011, kdy ministr Kalousek takto reagoval na prohru MF v arbitráži s ČSOB.

Další reakcí bylo podání trestního oznámení na Zemanovu vládu, která 19. června 2000 schválila státní záruku za bilanci IPB. Ze strany ministra Kalouska je to neuvěřitelně arogantní postup, který nerespektuje vývoj ve světě. Za světové finanční a hospodářské krize v letech 2008-2009 byly převzaty podobným způsobem jako IPB, během víkendu, desítky bank v USA, Francii, Spojeném království, Irsku a dalších zemích. Namísto ocenění odvahy k ráznému postupu v krizové situaci se po 11 letech objeví snaha kriminalizovat členy Zemanovy vlády.

13. Závěr

Celý problém IPB vyrobila již v roce 1993 Klausova vláda, která dala minimálně tichý souhlas k tomu, aby státu byl ukraden kontrolní balík akcií v IPB. Započala tím manažerská privatizace, která byla naprosto divoká a bez pravidel. Pravidla měl zajišťovat bankovní dohled ČNB, který nekonal. Guvernér Tošovský nezajistil řádné kontroly v IPB a když byla ve špatném stavu, tak namísto nucené správy souhlasil s její fiktivní privatizací. Prodej minoritního podílu Nomuře ve výši 46% zakryl fakt, že banka je vlastněna sama sebou, tedy manažery, že je špatně spravována a že má obrovské dluhy. Nomura poté co dostala, to co chtěla (České pivo včetně Prazdroje) z banky odešla a nechala státu rozvaliny. ČNB jednala pozdě, velmi liknavě a převalila problém na stát. Zemanově vládě pak nezbylo nic jiného, než podpořit nucenou správu a prodej podniku jedinému zájemci co byl k dispozici - ČSOB.

V tomto místě se sluší podotknout, že prodej dělal nucený správce dosazený ČNB, jehož každý zásadní krok schvalovala bankovní rada ČNB. Zemanova vláda se dostala do pozice hasičů, kteří hasí požár, který nezpůsobili. Řešila tak selhání Klausovy vlády, která si nechala ukrást majoritu v roce 1993 a podporovala budování nesmyslného bankovně-průmyslového impéria IPB, a selhání Tošovského vlády, která problém zametla pod koberec formou fiktivní privatizace investiční bance Nomura. V neposlední řadě také řešila laxní přístup ČNB, která problémy IPB neřešila včas a když celá věc proběhla, tvářila se, že jí to vlastně ani moc netýká. Vše potom dorazila první Topolánkova vláda nesmyslně odstoupila od pohledávky ve výši 111 mld. Kč zaplatila Nomuře, která byla v letech 2004-2005 sama ochotna platit českému státu.

Vrcholem arogance, pak je postup ministra Kalouska, který podal trestní oznámení na Zemanovu vládu. Podal trestní oznámení na hasiče za to, že při hašení požáru spotřebovali údajně příliš mnoho vody … Něčemu takovému je třeba se ostře postavit!

Nejnovější články